Niagarské vodopády

Ve dnech 16.06.2013 - 19.06.2013 jsme s kolegy v rámci cesty na konferenci v Montrealu navštívili kanadskou stranu Niagarských vodopádů a město Toronto.

Stručné informace o Niagara Falls

16. července: Metro, Autobus, Letadlo, Letadlo, Taxi, Autobus, Taxi

Cestu do Niagara Falls jsme naplánovali přes Londýn a Toronto. Ze soboty na neděli jsme přespali v pražském hotelu Andel's. Letadlo sice odlétalo "až" v 12:20, ale jet ráno z Brna by znamenalo vstávat někdy v půl šesté, a to se nám před dlouhou cestou moc nechělo. Takže jsme měli pohodové ráno se snídaní v hotelu. Znovu jsem blahořečil British Airways a jejich možnost provést check-in a vybrat si sedadlo přes internet. Znamenalo to o jednu frontu míň a natažené nohy během celého letu.

Na londýnském letišti Heathrow jsme při odletu měli asi hodinové zdržení, což bylo nepříjemné. Podle plánu jsme v Torontu měli mít dvě a čtvrt hodiny čas, a to včetně imigrační kontroly (která je v Kanadě nevyzpytatelná), vyzvednutí zavazadel (které je vždy nevyzpytatelné) a cesty na autobusové nádraží taxíkem. Protože autobusové nádraží je v Torontu přímo v centru, byla doba jízdy taktéž nevyzpytatelná. Nakonec jsme to stihli tak-tak. Kdyby ne, měli jsme v plánu jet dalším autobusem, což by sice stálo další jízdenky, ale pořád lepší než platit hotel v Torontu.

Taxikář chtěl za cestu z letiště do centra Toronta 59 dolarů (abych se přiznal, řekl bych že nás trochu natáhl). Z Toronta do Niagara Falls je to 115 kilometrů, a se společností Megabus mi cesta přišla příjemně levná (30 dolarů za nás tři). Do hotelu Best Western v Niagara Falls přijeli kolem půlnoci, unavení a hladoví. Od příletu do Toronta nebyl čas se zdržovat přízemními věcmi jako nákup jídla. Diky bohu za blízký Mini-Mart, který má otevřeno 24/7. U slečny recepční (mimochodem kolegovy rodačky z Polska) jsme se dozvěděli že pokud budeme chtít snídani, tak si připlatíme 12 dolarů za osobu. Internet je tu taky a zadarmo. Vida, ne všude v Kanadě a ve Státech je to drahé.

Hotel byl příjemně NE-klimatizovaný, bez obvyklého studeného až mrazivého vzduchu na chodbách a na pokoji. Hodiny ukazují 6:30 středoevropského času, takže dobrou.

17. července: Mokro, sucho, mokro, mokro, Amerika

Ráno jsme se vzbudili po sedmé hodině. Ani stopa po pásmové nemoci. Naštěstí. Rozhodli jsme se nejít na snídani do hotelu, ale místo toho vyzkoušet nedalekou snídaňovou restauraci typu All You Can Eat. Inzerují cenu 6.99 CAD, což mi připadá dost levné. Pro porovnání - včerejší nákup půl litru džusu a pytlík koláčků mě přišel na rovných 8.

Ok, nic není úplně takové, jak tvrdí reklama. Za prvé, "All You Can Eat" nezahrnuje to co tam vypijete. Dále nezahrnuje daň, což je v Americe a Kanadě běžné. A nakonec - pochopitelně - nezahrnuje spropitné. Takže celková cena snídaně na osobu je okolo 15ti dolarů.

Po snídani jsme se vydali k vodopádům, které tvořily hlavní program dne. Přes internet jsme měli objednané vouchery na čtyři hlavní akce, což byla Maid in the Mist (projížďka lodí těsně pod oběma vodopády), White Water Walk (procházka podél peřejí v niagarské soutěsce), Journey Behind the Falls (prohlídka ve které nakouknete pod vodopád a za vodopád) a Niagara's Fury (kino a 3D kino o vzniku vodopádů. Celé to stálo 47 dolarů.

Bohužel se ukázalo, že slečně v pokladně nestačí jen vytisknuté potvrzení o rezervaci a o zaplacení. Chtěla navíc i vytisknuté vouchery, které jsme neměli. Sice měla v kanceláři tiskárnu, ale to jí nebránilo v tom nás poslat do nedalekého obchůdku se sladkostma, kde měli mít internet a tiskárnu. Takže za dalších 8 dolarů jsme získali ony tři vouchery a mohli jsme nastoupit na loď.

Jednoznačně nejzajímavější atrakcí ze čtyř výše uvedených je Maid in the Mist. Dostanete pláštěnku, sjedete výtahem k řece a nasednete na loď, která vás vezme až těsně k vodopádům. Je to ohromná podívaná, během které promoknete na kost, pokud onu pláštěnku nemáte. Těsně pod vodopádem je totiž velmi vlhko. Po návratu od řeky a po krátkém oschnutí jsme zašli na oběd do restaurace nad vodopády.

Poté jsme se vydali na White Water Walk, což je asi 4 kilometry dolů po proudu. Jezdí tam autobus WeGo, na kterém jsme měli cestu zdarma v rámci našeho voucheru. Soutěska, kterou stezka vede je úzká a voda se tam žene hodně rychle. Sjíždění po raftu je tam zakázáno. Plavání taky.

Následovala prohlídka vodopádů zezadu. Vápencová stěna, po které padá vodopád, je provrtaná chodbami a na třech místech je možné vykouknout ven. Stojí to za to, i přesto, že když se vhodně otočí vítr, zasype vás vodní tříští. Pláštěnky vám dají na místě. Moje téměř uschlé sandály byly zase mokré ...

Poslední co jsme stihli před večeří, byla atrakce zvaná Niagara's Fury. Jejím úkolem je diváky seznámit s historií vzniku vodopádů. První část tvoří dětsky nevinné video, druhou tvoří 4D kino s virtuální ukázkou sjezdu vodopánu. Kdyby vás zajímalo, co je ten čtvrý rozměr, tak je to voda, která padá, stříká a tryská všude okolo. A zase jsme byli mokří ...

Niagara tvoří hranici mezi USA a Kanadou. A přímo v Niagara Falls je most Rainbow Bridge, kde je hraniční přechod mezi USA a Kanadou. Jelikož mám v pase platné americké vízum, napadlo mě jít se zeptat, jestli by mně nepustili na chvíli do Států a pak zpět. Za problém jsem považoval hlavně moje kanadské vízum, které platilo pouze na jeden vstup. A protože vstupem na půdu Spojených Států Amerických bych opustil Kanadu, bylo pravděpodobné, že mě zpět už nepustí. Kupodivu jsem se dozvěděl, že vízum do Kanady přestává platit ne poté, co opustím Kanadu, ale poté, co opustím Severní Ameriku. Tj. jsem mohl klidně jít na americku stranu a zpět. Američané se mě zeptali na pár věcí (kde bydlím, jestli jsem už někdy byl ve Státech, jaký je účel mojí cesty atd.), vzali si moje otisky prstů, fotku, a za 6 dolarů mi do pasu přilípli papír pro vstup do USA s platností na 6 měsíců. Nečekal jsem že to půjde tak snadno, a hodlám tam zajít ještě zítra udělat pár fotek. Je potřeba dávat pozor na to, že na most sice lze vejít bez jakýchkoliv oficialit, ale cesta zpět znamená plnohodnotnou pasovou prohlídku.

Cestou zpět jsem už jen pořídil pár nočních fotek a pak do hotelu.

Podkovovitý vodopád, pohled z věže Skylon Americký Niagarský vodopád, pohled z věže Skylon Maid in the Mist Noční osvětlení


18. července: Jak jsem šel pěšky do Ameriky

Ráno jsem se vzbudil v šest. Doma by mě tak časně z postele nevytáhly ani dotěrné děti, ale protože jsem se chtěl podívat na americkou stranu Niagarských vodopádů i ve dne, neměl jsem na výběr. Navíc, na 11 hodin máme naplánovaný odjezd do Toronta a tak nebylo času nazbyt. Rychle jsem se oblékl, sbalil věci (kdyby bylo třeba rychle odejít) a vydal se pěšky na most Rainbow Bridge, který je zároveň přechodem do USA. Zamračený "officer" mě vyslechl ohledně občanství, kde momentálně bydlím a kam přesně chci ve Státech jít, a pustil mě dál.

Protože bylo kolem sedmé, kdy jsem vešel v Niagara State Park, nebylo tam téměř živé duše. Ale zato jsem neměl na fotkách žádné cizí lidi. Mohl jsem fotit cokoliv, kdekoliv, a jakkoli dlouho. Přešel jsem část Niagary po mostě pro pěší, a přišel jsem na Luna Island, který je přímo nad Americkým Niagarským vodopádem. Pohled dolů je nádherný, rachot vodopádu je ohlušující a vodní tříšť studí za krkem. V jednu chvíli se otočil vítr a já byl okamžitě pokropen a donucen k ústupu. Jednak bylo na sprchu trochu zima, a jednak jsem jednu už absolvoval v hotelu.

O kousek dál je Goat Island, který je přímo nad Podkovovitým vodopádem, a nabízí podobný pohled dolů jako Luna Island. Bylo tu jen pár lidí, kteří chtěli mít fotky bez hromady turistů. Na cestě zpět jsem se chtěl podívat na americký "polomost" (Observation Deck), který slouží jako vyhlídka nad Niagarou. Za vstup chtějí jen 1 dolar, ale bohužel otvírali až v 9:30, a to jsem si nemohl dovolit. No nic, nemůžu mít všechno. Pomalu mě začal tlačit čas (a bolet nohy), tak jsem zamířil zpátky na kanadskou stranu. Zatím tu pořád nebyla fronta, a tak jsem po obvyklém výslechu kanadského pohraničníka byl zpět. Na cestě zpět jsem ještě zkouknul zábavní ulici Clifton Hill, a po deváté dorazil do hotelu.

Při odhlašování z hotelu nás čekalo nepříjemné překvapení. Pokoj jsme měli rezervovaný předem, ale poněkud zapomněli nám tam dát třetí postel. To by nebyl až takový problém, postel dodali obratem se slovy že je to extra 30 dolarů. Co nám už ale neřekli, bylo že nejen že je to 30 dolarů na noc, ale ke všemu budou chtít 10 dolarů za osobu a noc navíc, a k tomu ještě daň. Celkově se to vyšplhalo na 90 dolarů, které jsme museli zaplatit. Nepřipadá mi to jako férové jednání, hlavně kvůli tomu, že jsme měli pokoj rezervovaný a zaplacený předem pro tři osoby. Meh.

Taxík nás za zhruba 12 dolarů dovezl na autobusový terminál (což byla malá budova) vedle zastávky) a v 11:15 jsme vyrazili autobusem do Toronta. Cesta autobusem trvala dvě hodiny.

Toronto je město v provincii Ontario. Mluví se zde anglicky a leží na západním břehu stejnojmenného jezera. Náš hotel "Super 8" je na ulici Spadina Avenue uprostřed čínské čtvrti a přesto, že je jeden z těch levnějších, tak služby jsou na skvělé úrovni - snídaně v ceně, internet v ceně, mapu jsme dostali zdarma, vše funguje. Celkově jsme byli spokojenější než v Niagara Falls. Po příjezdu jsme se ubytovali a zajeli do nedaleké korejské restaurace. Ano, jídlo bylo pálivé.

Ulice okolo jsou prošpikované obchody, obchůdky a restauracemi. Někteří obchodníci moc nerozuměli anglicky, a někteří mají otravný zvyk chtít podstatně více peněz, pokud chcete zaplatit americkými dolary. Městem jezdí tramvaje, autobusy a metro.

Večer jsme zašli do jedné z četných restaurací na Queen's Avenue. Tentokrát to byla indická restaurace, jejíž jméno si sice nepamatuji, ale objednané Lamb Quorma bylo natolik vynikající, že si jej pamatovat budu, a to hodně dlouho. Pak jsme zamířili do jižní části města, které v době návštěvy působilo dojmem jako by bylo "under construction" - všude kolem rostly do nebe obytné věžáky, na každém připevněný jeřáb. Celá část města podél ulice Queen's Quay je jedno obrovské staveniště, kterým jsme museli projít, abysme se dostali ke břehu jezera Ontario. I když na mapě vypadá jezero Ontario jako jedno z těch menších severoamerických sladkovodních jezer, přesto je tak velké, že není možné dohlédnout na druhý břeh. V podstatě to vypadá jako u moře, jen ta voda není slaná.

Pěší přechod do USA Podkovovitý vodopád na americké straně Pohled z mostu Rainbow Bridge


19. července: Jak jsem jel lodí na ostrov a autobusem do Montrealu

Snídaně v hotelu byla v porovnání s kontinentální snídaní v drahých hotelích velmi skromná. Ráno po snídani jsme vyrazili dolů k jezeru. Chtěli jsme přeplout lodí na ostrovy na jih od města, kde jsou parky, pláže, hřiště a hlavně je tu nádherný pohled na město. Počasí bylo vynikající - jasno, ale ne horko. Cesta lodí trvala kolem 10ti minut a stála jen 7 dolarů. Dobře že jsme se nenechali přemluvit konkurenčním kapitánem, který chtěl "jen" 15 dolarů a tvrdil, že nikdo jiný na ostrov nejezdí. Za zhruba 15 minut jsme přirazili k Central Islandu, odkud jsme se vydali na východ k přístavišti Ward Isle. Tam jsme dorazili těsně po dvanácté, a tedy po odjezdu lodě na pevninu. Takže jsme strávili příjemnou hodinku na trávníku poblíž přístaviště, ulevujíc unaveným nohám. Další loď jela zpět v jednu. Rychlý oběd v Subwayi (byl jsem tam poprvé, překvapilo mně jaké tam mají dobré sendviče), rychlé vyzvednutí zavazadel z hotelu, rychlý dezert v čínské restauraci (jeden z kolegů potřeboval poobědvat), a v 15:30 odjezd do Montrealu. Cesta bude trvat 6 hodin, autobus má klimatizaci a WiFi, která funguje jen sporadicky. Většina lidí během cesty poslouchá hudbu, kouká na filmy nebo si čte. Já dopisuju tento deník a těším se do postele.

Toronto z Central Islandu Pláž na severu Toronto Islands Pohled na Toronto z Ward Isle